<< Zpět


Vyhryzák - hra pro drsné trapery se zdravým chrupem

Sir

VYHRYZÁK

V Brně a okolí jsou různý sorty vandráků.  Někteří jezdí do přírody a nic. Tím myslím , že jdou , potom spí a zase jdou a zase spí a pak jedou v neděli večer domů a to je všechno. A když se jich někdo zeptá ,jaký to bylo, tak něco blábolí o mechu a kapradí a spadaným listí ….  Takoví potrhlí introverti, žádná sranda , žádná hláška , žádnej „pořádné zvonek ani kanadská šórfka“. Někdy dělají potlach , je to bez piva, jsou i takoví , co chlastají mlíko a přijde jim to jako dobrej nápad(viděli jste někdo po takovým mlíčným potlachu ten posranej les?) , humor na takovým potlachu je jak v partě zavalenejch horníků , a když tam někdo normální cinkne lahváčem ,tak ho málem chtějí ukamenovat jako nějakýho odpadlíka. Hrají si na něco extra, ale většinou jsou to takoví zakomplexovaní vycmrndlí jogíni, voháknutí do vojenskejch mundůrů.

Prostě nuda.

Pak jsou druzí, co jedou v pátek ven ,ale spíš až v sobotu odpoledne a buď někam na oheň , kde je hodně beček nebo do nějaké vesnické hospody  a tam samozřejmě zavírají. Svalí se pak nachcaní jak půda v Troubkách po povodních v sedmadevasátým někam do příkopu a šmytec. A v neděli se vrací dopoledne  domů ,aby ještě mohli udělat pár škopků někde v nějaké brněnské putyce, jsou zkrátka furt přiožralí a je s nima sranda jak s vlastní tchýní . A nedej bože ,když přijdou někam nezvaní na normální potlach a jenom furt okupují bečky a po ostatních chtějí ,aby jim hráli a zpívali, protože sami umí úplný hovno. A jak jsou ožralí ,tak jsou i otravní.

To je ten druhej protipól.

Ale pak jsou čundráci někde mezi těmadlema dvěma  skupinama, za všechny můžu jmenovat třeba osadu STON. Takoví co jsou pro přírodu, a když na flek ,tak pěšky pořádným „šumtem“, a když z fleku tak zas. Když je po cestě hospoda , tak se jí nevyhnou. Kluci jsou to pořád nasmátí, protože jsou to takoví ti lidi bez mindráků, sami neustále vymýšlí nějaký kraviny a fórky, dělají sami na sebe různý vtípky a  „čurynky“  a kanadský žertíky ( někdy docela kruťárny) ,ale všichni to berou s úsměvem, protože  „…kurňa vo čem jiný je trampování něž vo kámoších ,se kterýma si rozumíte a je s nima betálné lochec ,no ne?“

A aby té zábavy bylo ještě víc, tak si vymyšlí a hrají hry, co nikde jinde neprovozují. Protože klasický trampský hry ,to je vlastně dopoledne v neděli nějaké ten kolek,  a pak nějaký házení nožem a sekerou a hotovo. A třeba právě stoňáci proslulli třeba „rumplováním vajglů“ (v Čechách tlučení špačků) a nebo Vyhryzákem.

Vyhryzák byl jednu dobu moc oblíbená hra. A jak se hraje?

Pravidla jsou jednoduchý. Hraje libovolné počet hráčů , ( no jeden to je blbost, dva to je taky málo, ale tři už jdou, nejĺepší je ale takovéch pět až osm hráčů). Když jsou trochu všichni „kóslí“ tak to vůbec nevadí, o to je ta sranda potom větší. Hráči si stoupnou do kruhu a hážou jednotlivě nožem takový sestavy , který se můžou furt vymýšlet nový a nový, ale v principu se začíná u hlavy a pak se jde níž. Hlavní je, aby se kudla po několika otočkách vždycky zapíchla do země. Takže každé hraje tak dlouho , dokud se mu nepodaří kudlu zapíchnout , pak hraje hráč vedle  něho a tak to jde po kruhu kolem dokola. Je to něco podobnýho jako u házení kostek z hry Člověče, nezlob se , (v Brně lidově zvané Pičo, neser), prostě dokud ti padají šestky tak házíš a házíš. A u Vyhryzáku je šestka právě zapíchnutá kudla do země.

No a stejně jako u té již zmiňované hry na konci zůstane ten jeden nešťastnej , kterýho všichni předehnali ( a pozor, vůbec to nemusí být ten nejvíc ožralej !)

A teď dochází k tomu nejlepšímu na celým Vyhryzáku a vysvětluje i název hry. Někdo z vítězů udělá ze dřeva malinký kolíčky, takovej kolíček je velkej jako vajgl tužky, taky je na jednom konci špičatej. A ten kolíček se špičkou malinko zapíchne do země a potom všichni v pořadí jak hru ukončili, si kleknou na zem, a vopatrně ale zase s potřebnou silou, s tou kudlou, co s ní  hráli,  úchopem na střenku se snaží rukojeťí zatlouct ten kolíček co nejvíc do země. A když se to povede a ještě všichni netloukli, tak se udělá další kolíček a tím se ti zbývající snaži zatlouct už ten zatlučené kolíček ještě hlouběji. No někdy , když je dost hráčů  a nejsou zrovna všichni „na kašu“, tak se podaří zatlouct i tři čtyři kolíčky nad sebe. A když ten první neuhne někam do strany , tak může bejt zaraženej v hlíně až dvacet cenťáků.

A no a teď přijde to nejlepší pro vítěze – a to nejhorší pro toho, kdo prohrál. Ten si musí lehnout na pupek a jen pomoci svých zubů a kousacích svalů“ všechny ty kolíčky z té hlíny vyhryzat . Tady vidíte, proč se ta jednoduchá hra jmenuje Vyhryzák. Hra je to drsná, protože i čundráci ze Stonu jsou tak trochu drsní. Někdo to vyhryzne za pár minut, půl hodiny plive hlínu a je v pohodě, ale někdo hryže i půl hodiny , a věřte, tomu už to potom přijde čím dál tím menší sranda, protože ještě když chytne blbý podloží, do toho nějaké šutr , pár žížal , mrtvý i živý brouky, tak má nejen vodranou sklovinu z předních zubů, ale taky třeba hodí i šavlu, a nedej bože, aby ji hodil do toho vyhryzanýho. Nic se mu nevodpustí, musí vyhryzat i to vlastní nablitý.

Jezdil s náma dobrej kamarád, nějakej Mitú –řikalo se mu Mituáč. Říkám schválně jezdil, protože teď už si nahejbá s některejma ostatníma kamarádáma v nebeským báru a možná nás z nebe pozoruje, jak všichni stárneme a blbneme.

A já si dobře pamatuju , Mítuáčovi ten Vyhryzák ze začátku vůbec nešel – myslím teda to zapichování kudly do hlíny. A tak s náma ostatníma moc nehrál. Ale protože Mituáč byl vždycky hrozně urputnej a ctižádostivej ,tak asi někde doma na zahradě potají trénoval a najednou se čundr sešel s čundrem, a stal se z něho šílenej přeborník a „štengrař“, protože to bylo furt :

 „Tak co hoši, dáme si vyhryzáčka? A ještě jedno kolečko ?“ A už valím krouhat kolíčky, kolikpak jich mám dneska nachystat…?“

 Ale protože život je v podstatě spravedlivé i když někdy kurva , tak jednoho dne došlo i na Mituáča.

Narazil na silnou sestavu, všem to lítalo jak čínskejm vrhačům nožů, jen Mituáč nějak neměl svůj den.

A zadařilo se, čtyři kolíčky „zafecovaný“ do hlíny až po kule.

Mítuáč ale nikdy před ničím necouvl , hrdinsky lehl na pupek a začal hryzat. Jenže ,kdo už jednou hryzal, tak ví , že to není žádná sranda.

Z rovné půdy totiž jen tak neuhryzneš.

Maximálně tak trochu trávy jako koza , ale do hlíny se nezakousneš, protože ti zavazí brada , a někomu i velkej nos. Tak se chvilku ten chudák nechá trápit, a pak mu někdo milostivě vyřízne do hlíny místo pro bradu, a když je velkej frňák, tak malej ďůlek i pro něj.

Tak se Mituáčovi vyřízli dvě malý prohlubeninky a začal hryzat. Chtěl to mít rychle za sebou a tak bral moc velkou šponu , jenže hlína byla tvrdá a prorostlá , a tak mu to moc nešlo. Sosník, taky takové „hecař“ mu při každým skousnutí dával na krk dlaň a hlásil:

„ A zde můžete vidět ukázkovó akci krčních svalů …!

… a všichni vostatní taky zkoušeli a pochvalně mručeli, že tak vyfachčený svaly na krku nejsou jen tak, že asi Mítuáč na té své zahradě v Čebíně zkoušel nejen to zapichování kudly ,ale i to vyhryzávání.

Když jsou kolíčky opravdu hluboko , musí se hryzat po chvilce do široka, jako když kopete studnu – musíte ubrat po stranách, aby vás to pustilo do hloubky. No, za chvilku byla na louce „lochna jako lavór“, ale poslední kolíček furt někde v zemi. Každé vyhryznutej drn se pečlivě kontroluje, a vyhryznutý kolíčky se počítají, aby chudák nehryzal zbytečně – protože jak říkám, Stoňáci jsou někdy škodolibí, ale v jádru to nejsou žádný zlí potměšilci.  

No, všichni z toho , že „névětší štengrař“ dojel na svou pýchu, měli vánoce. A hned prej:

„Konkurent krtka…“

Nebo

„Nechceš k tomu kydnout tatarku ?“

A

„Právě se ti podařilo políbit prdel místní žížale…“

A ještě:

„A jestlipak sis před tím vyčistil zuby fluoró?“

No zgustli si na něm všichni fest.

A poslední kolíček furt nikde.

V takovéch případech se dělá „průzkumnej vrt“. – Kudlou se opatrně odkrývá hlína a zkoumá se , jestli ten kolíček tam ještě je a nebo není.

A byl.

 A pěkně hluboko. Mítuáč už měl tlamu úplně zbědovanou, furt jen plival hlínu a nadával tomu poslednímu kolíčku do kurev a bolševiků a rudejch hajzlů , vyplachoval si hubu pivem , aby aspoň špičky zubů mohly zabírat trochu šponu, protože hlína se dokáže zatemovat mezi zuby jak sádra a máte pak pocit , že jste sežrali půl bysty sádrovýho Gottwalda.

Myslím, že si tím tenkrát nahryzal pár let do foroty. Kolíček nakonec vydoloval a odměnou mu bylo uznalé UMÍÍÍ.

Jenže tím věc nekončila. V tom zápalu a v opilecké pýše si Mituáč sám nevšiml, že si ulomil jeden zub. Zjistil to až si pořádně vypláchl hubu v Bobrůvce. Jenže , kurva smůla , ta ulomená část byla zlatá korunka.

Jak se to vostatní dozvědeli, tak hned :

„Dem hlednat goldnu, jako ti zlatokopi na Aljašce!“

A Sosník vytáhl klofnu a začal paráfrázovat známé song:

„ Hej hoši héj, k nám do údolí,

Tam se zlatý kelcny válijó,

Dudlaj dudlaj!“

A zase šórfky:

„Ser na to, běž do Žďárca na MNV a nech si tady zakolíkovat klajm, nádeš to pak…“

A:

„Já myslím, že se s tím zlatým kelcem už chlubí u své staré krtek“

Nebo:

„ Kašli na to Mítuáču, Vincek ti na sóstruhu na noční v Mezce utočí nové kelc z mosaze !“

No měli jsme z něho srandu dvojnásob.

A  zlato?

Našlo se kulový, protože bečka došla, začalo se stmívat a muselo se spěchat na poslední vlak.

A od těch dob, vždycky když Mituáč „valil nějaké štengr“ , abychom šli hrát nějakou hru ,tak se vždycky někdo našel , kdo ho utřel:

„ Už máš zase nějaký zlato v hubě navíc?!

A bylo to.

Tož hola !

Vyhryzák dnešních dnů ... figura tzv. "Koleno" -foto potlachu T.O.KONDOR (40.výročí)
Vyhryzák dnešních dnů ... figura tzv.


<< Zpět